Zpověď smutného trenéra
(Portrét MVDr. Františka Horáka)

Když je dostihový trenér studovaný ještě k tomu na všeobecného veterináře, je to přímo ideální kombinace. Františku Horákovi, rodáku z Hradce Králové (7. Října 1959), se bez velkých obtíží podařilo v roce 1984 dokončit Vysokou školu veterinární v Brně a získat akademický titul MVDr. v oboru všeobecné veterinářství. Hned po tom se jako vyslanec tehdejší výzkumné stanice pro chov koní ve Slatiňanech, kam jako čerstvý absolvent vysoké školy nastoupil, společně s kolegou MVDr,. Čestmírem Olehlou rozhlédl po varšavském závodišti Sluzewiec u trenéra mgr. Stawskiho. Tehdy ve stájích polské metropole stálo na 700 koní. František to zkusil i v sedle arabů, aby si polskou stáž jezdecky zpestřil.

Armáda poslala drobného blonďáka Františka na pardubické letiště. Neživým tankům příliš nerozuměl , ale zvířatům ano. Tak z něj na rok udělali velitele družstva psovodů a činovníka na pomocném zemědělském hospodářství. "Načerno jsem chodil k trenérům Jandovi a Dvořákovi. Taky mě ráno odvezli do Karlových Varů, tak jsem jako amatér vyhrál s Validem a večer se zase přes plot vrátil do kasáren. Pěkný risk na tehdejší dobu, ne?"

Františkův kočovný život začal na závodišti v Pardubicích. V péči tam měl koně slatiňanské, albertovské, mimoňské ročky a pár koní napajedelských. "Peruána si pamatuji až jako staršího koně na překážkách. Měl za sebou slibné začátky na rovině. Tehdy ho většinou ve steeplechase za litobratřickou stáj jezdil Miroslav Bezděk. Zdálo se, že si s ním rozumí. To zbývala ještě dlouhá doba našeho osobního setkání."

Horák si cestu k Dostihovému centru v Zámrsku našel někdy v létě pětadevadesátého roku. Doporučil ho Pepík Váňa. "Já koně dělat na rovině neumím a do Polabí jít nechci. Vezměte Horáka," řekl tehdy cosi v tomto smyslu Václavu Brunovi. Ten už měl tehdy celkem jasnou představu o vzhledu celého dostihového areálu na pozemcích, které získala jeho maminka v restituci a které pak ještě přikoupil. Nechtěl koně nechávat jinde u cizích trenérů, chtěl je mít doma pod svou střechou se svým trenérem. A pak hledal, kdo by tím vyvoleným mohl být. "Byli jsme tehdy v Pardubicích tři - Janda, Lisek a já. Nevím, proč padla volba zrovna na mě," rekapituluje historii František. Jisté je, že mu jednoho dne Bruna zavolal a sjednal si sním schůzku. Přijel o dovolené za ním a vzal ho do Zámrsku. Vyjednávání tenkrát netrvalo dlouho, plácli si.

"Tehdy v Zámrsku ještě nestálo zdaleka to, co tam stojí dnes. Byly tam původní části statku, stodola, špejchat. Stáje ještě připomínali doby, kdy v nich stály krávy. Žádní koně. Pan Bruna přemýšlel, že zařídí spodek, asi jedenáct boxů pro koně. Měl utkvělou představu, že bude chovat koně. To byla jeho vize, na které si stál. Povídal jsem mu: doktore, já jsem trenér, ne chovatel. A on, že mi rozumí, že by taky měl rád nějaké koně, co budou běhat a závodit. Když jsem viděl, že trošku povolil, zkusil jsem ho dál. Jedenáct koní je málo, nemohli bychom postavit větší kapacitu boxů? Ještě v tom roce si pak koupil z mé stáje Hebrona, patřil jednomu soukromníkovi z Luhačovic. Jedničkový kůň! Brunovi hned vyhrál klasickou steeplechase v Pardubicích a pak byl ještě čtvrtý v klasickém steeplu během velké. Doktorovi se zalíbilo vyhrávat a už jsme jezdili kupovat další koně. Dokonce až do Irska. Jenže bylo po dražbách a přebráno. Přesto jsme ještě vybrali z deseti vytypovaných tříletého Dobromysla a ročka Radůstku a Princeznu Anežku. Pan doktor je specialista na jména koní! To byl podzim 1995. Začal se naplno a ve velkém stylu budovat Zámrsk. Koně zatím stáli v Pardubicích. Měl jsem jich v tréninku asi čtyřiadvacet, z toho Brunovy čtyři. Pak se ten poměr začal rychle měnit, až jsme se stěhovali do Zámrsku."

Tam se František Horák potkal s Ramilem Děmidovem, který nastoupil jako rovinový jezdec. "Jezdili jsem za architektem do Vysokého Mýta a radili panu Brunovi, co a jak postavit. Nikdy jsem nedovedl zneužít toho, že je to bohatý člověk, který umí utrácet. Ale tenkrát jsme se s Ramilem navymýšleli vše, co tam dnes stojí. Doktore, nešla by stáj pro 23 koní? Doktor: kolik to bude stát? Architekt odhadl. Dobrá, bude stáj pro 23 koní. Přidali jsme: doktore, kdyby tam byl kolotoč, a třeba krytý, to by byla perfektní věc! A doktor zas: kolik to bude stát? Architekt odpověděl. Dobrá, bude kolotoč. A když jsme tak rozmazlení, krytá jízdárna, ta ne? Jo, dostanete krytou jízdárnu. Dole se pak ještě budovala tisícimetrová dráha do kopečka ke stájím. Tak vznikal Zámrsk, který musel Brunovým řádně pustit žilou."

Horákův život pomalu spěl k blízkému setkání s tehdy osmiletým valachem Peruánem. "Zkraje sedmadevadesátého roku přinesl ošetřovatel Josef Vernár doktoru Brunovi seznam deseti, patnácti koní, o které by se měl zajímat. Byl mezi nimi Peruán. Měl výsledky a tak se okruh zúžil právě na něj. Navíc v Litobratřicích měli nějaké finanční problémy, potřebovali pár koní rychle prodat, aby uživili ty zbývající. No prostě taková konstelace, že nakonec Peruána v březnu pustili do Zámrsku. Vezměte auto a jeďte pro něj, vyslal mě doktor. Dal mi obálku s příslušným obnosem. Dnes si možná někdo rve vlasy. Ale to je taky sport a sázka do loterie. Peruán tam stál chudák spocený, chlupatý, s namazanými kopyty, jako by si myslel že jde běhat. Ptal jsem se Pavla Baráčka: Ježišmarjá co se s ním děje? Pavel povídá: myslí si, že jde na start. Zpátky jsme se vraceli přes Boskovice. Probíhal tam kurs pro trenéry, byla tam i moje bývalá žena a bývalý jezdec Peruána Mirek Bezděk. Vzpomínám, jak se s Peruánem setkal. Mirek koně hladil, mazlil se s ním, trhal mu trávu. Měl ho rád. Dojemné setkání kamarádů."

Na rozloučenou v Litobratřicích dal Pavel Baráček vyslancům ze Zámrsku pár zkušeností a rad do vínku. "Peruán je dobrý kůň, ale na skocích méně spolehlivý, přiznal tenkrát. A že hlavně zjara, než se rozběhá, je s ním potřeba skákat a skákat, aby získal jistotu. A to se mi potvrdilo hned v prvním jedničkovém dostihu na 4 400 metrů 24. května 1997 v Pardubicích. Peruán chyboval na jedenáctce živém plotu s příkopem. V něm nechal zadní nohy. Láďa Snitkovský dostal štosa, ztratil bič a třmeny. Skákal bez nich a teprve před Hadím příkopem si třmeny zase nakopnul. V tu dobu už byli beznadějně poslední. Co se dělo za lesem, to nevím, ale pak se Peruán vzchopil k takovému útoku, že to ještě dalo na třetí místo za Cipískem a Varaderem, ale jen o čtyři délky za vítězem.

Peruán si držel formu. V dalším pardubickém dvojkovém dostihu, steeplechase na 3 800 metrů 21. června 1997 Peruán vítězí před St. Rogerem o tři délky. Ambice majitele zkusit to také v zahraničí se naplnily a Peruán s Herissonem míří do Německu do lázní Bad Harzburg. "Ten dostih nám tenkrát pomohl vybrat správce německého závodiště v Neussu, takový blonďáček, pan Ording, jezdí i do Pardubic. Peruán tam na těžké trati z kopce do kopce vybojoval druhé místo a já věřil Snitkovskému v tom, co říkal: strýčku, já bych toho koně uštval, líp to nešlo. Láďa mi vždycky říkal strýčku stejně jako dalším. Herisson byl třetí. Dobrý výlet."

Dalším Peruánovým startem už byla kvalifikace na 107. Velkou pardubickou 30. srpna. "To bylo docela napínavé. V cílové rovince vedla Čest. Ale Peruán ji zdrcujícím způsobem chytil a ještě o délku předběhl. Hezký doběh!"

To už se životopis Františka Horáka sune směrem k Taxisovu příkopu a k říjnu sedmadevadesátého roku. 107. Velká pardubická.

"Peruán byl ve výborné formě, měl nejen na to, aby dobře přešel, měl na vítězství. To se o něm vědělo. Všichni koně byli nadupaní, celkově ve formě. V sobotu vyhrál Brian Pardubickou míli, Arsad byl s Ramilem Děmidovem třetí. Hnědák Herisson hned v prvním dostihu v něděli vybojoval čtvrté místo, Aparecida druhé a Ilion vyhrál Poplerův memoriál. Všechno jezdil Láďa. To byl teprve začátek odpoledne a my jsme mohli být spokojení. Žádné problémy. Pak měl asi dvě hodiny volna, kdy neseděl v sedle. Přišel jsem před Velkou do vážnice pro sedlo a zpozoroval na něm velkou nervozitu. Snažil jsem se ho uklidnit: neblázni, vůbec nemáš důvod být nervózní! Umíš to, buď v pohodě. Uklidňoval jsem ho, že Velká je normální dostih jako každý jiný. První čtyři skoky jako by si pamatoval, co jsem mu řekl. Taxis úplně bez problémů. Ale pak to přišlo. Nějaký volný kůň mu trochu pomohl a Peruán vyjel ven, prostě vybočil ze směru na Irskou a netrefil se na ni. Ale vrátil se a pokračoval. To jsem byl ještě klidný: do cíle daleko. Koně skočili šestku a zmizeli za lesíkem. Když vyběhli, málem mě omývali: pro mě z nepochopitelných důvodů byl Peruán zase na špici! Jezdec by tak rychle neměl dohánět ztrátu, protože koně strašně vyčerpá. Byla to taktická chyba. Na Drop se Peruán s Láďou řítili snad jako první. To už jsem vůbec nechápal. Zbytečně. Žokej dobře věděl, že na něm už měli v tom roce dvakrát problémy. Přesto trestuhodně najížděl první. Kůň mu skočil šikmo a Láďa z něj vypadl. Dopadl vedle něj. Kůň nepadl a Láďa ho držel. Proboha! Proč nenaskočíš a nepokračuješ dál, řval jsem v duchu na něj. Ale on to neudělal. Dodnes nevím, proč! Ani jsem se ho na to nikdy neptal. Nesedli jsme si, abychom to rozebrali. Zůstalo to mezi nebem a zemí, možná ví víc Láďa sám. Kolikrát jsem z něj byl na nervy, ale on měl vždycky v hlavě barometr, měl absolutní přehled v dostihu. Peruán by třeba nevyhrál, ale měl na to, aby doběhl aspoň třetí. Určitě! On má konec jako hrom. Fest jsem mu věřil. Byl jsem proto na Láďu tak nasraný, že bych ho snad přerazil, kdybych na něj v tu chvíli dosáhl. Absolutní propadák, netakticky zajetý. Tři skvěle odrajtované dostihy před tím a teď zajede tohle. Když Študent Vernár přivedl Peruána do stáje, jen jsem ho odsedlal, poplácal, pak vším praštil a zmizel ze závodiště pryč. Jen jsem slyšel, že vyhrál Vronsky. Raději zapomenout. Byli jsme favoriti a takhle do dopadlo!"

Peruán se za tři týdny představil divákům v Cheltanhamu a v přímém televizním přenosu i celé velké Británii a Irsku v dostihu Sporting Index Steeplechase, kde aspoň trochu vyleštil reputaci. Popisujeme ho v jiné kapitole. "Doktor to tehdy strašně prožíval, byl bledý jako stěna. I manželka Liduška mu to říkala a měla strach o jeho zdraví. Den před startem si to kluci pěkně proběhli. Bylo měkko. Peruán skákal paradoxně lépe než Marketplace nebo St. Roger, dokonce i ten stůl s příkopem. Vyletěl nahoru, seskočil a nic. Tím se potvrdilo, že strach z Irské lavice nebo Dropu byla spíš psychická záležitost jezdce než koně. Ostatně budoucnost můj názor potvrdila. Láďa už měl s majitelem stáje neshody. Odjížděl s tím, že končí. Hned, jak seskočil ze sedla, funěl jako sentinel, ale rozumět mu bylo: tohle byl můj poslední dostih pro doktora! Panu Brunovi výsledek naštěstí spravil náladu. I pro mě to byla náplast za Velkou. Vezměte si: jste v Anglii, v kolébce turfu, tam moře lidí, navíc znalců, atmosféra veliká, ne? A váš kůň bojuje o vítězství! Obrovský dojem!.

Snitkovský, který se po neúspěšné Velké moc neukazoval na očích ani dr. Brunovi, ani trenéru Horákovi, nebyl ochotný přistoupit na nové podmínky v Zámrsku. Krátce před tím dostal okamžitého "padáka" jeho osudový přítel Josef "Študent" Vernár. Mezi tím se Vladislav velkým obloukem (s několika pokusy osamostatnit se) vrátil do Velkých Karlovic k trenéru Františku Holčákovi a dostihoví pozorovatelé nestačili kroutit hlavou. Ale to je jiná opereta. Snitkovský po Cheltenhamu definitivně opustil Zámrsk.

Peruán zahájil přípravu na Velkou pardubickou roku 1998 bez svého stálého jezdce. Kronika Dostihového centra přináší mimořádně zajímavou informaci z té doby. Už někdy v březnu 1998 přemýšlel Václav Bruna o tom, že pro sezónu angažuje do sedla Peruána špičkového a patřičně drahého žokeje Richarda Dunwoodyho z Velké Británie. Viděl ho jak v Anglii, tak v Pardubicích. V tomto smyslu oslovil faxem jeho agenta Pearsona. Dunwoody ale nabídku nepřijal. Chtěl jet s Peruánem pouze Velkou pardubickou, ale už ne kvalifikaci, jak to žádal dr. Bruna. Majitel usoudil, že by to na poznání a zkoušku ovládání koně, od kterého tolik čekal, bylo málo. I když je Dunwoody jistě profesionál všech profesionálů, v tomto ohledu se majitel asi nemýlil. Vzpomeňme, jak v tomto ročníku dopadl věhlasný žokej v sedle Risk Of Thundera. To dr. Brunovi dalo jedině za pravdu.

"Začali jsme přemýšlet, koho na něj," říká bývalý trenér František Horák. "V zimě to akutní nebylo, ale čas rychle běžel. Vzpomněl jsem si, že s ním Matysík rok před tím třikrát vyhrál, že si s ním asi rozumí, že bychom ho mohli oslovit. Našel jsem si ve Věstníku Zdeňkův telefon, dělal někde v Praze u soukromé stavební firmy. V květnu se přijel podívat do Zámrsku. S rodinou, s tatínkem. Líbilo se mu tam. Plácli jsme si, že se vždycky cestou do Prahy zastaví a zajezdí si. Navázali jsme trvalou spolupráci. Doktor souhlasil. Do té doby jsem Peruána jezdil já nebo manželka. Když Zdeněk nastoupil natrvalo, začal s ním tvrdě makat. Jenže my dva jsme si nějak nerozuměli. S Vláďou to bylo lepší, domluvili jsme se na práci, víc jsme si vzájemně řekli. Láďa nepobral moc odpovědnosti. V tom je zase Zdeněk pravý opak. Ale hlavně: ze začátku se nám se Zdeňkem nedařilo."

30. května 1998 se Peruán neúspěšně představil v Pardubicích na čtyři a půl kilometru ve Velké ceně města. Na poslední Steeplechase překážce, Havlově skoku ztratil jezdce. Přitom skákal s Chalkem a Lyrikem na špici. Při jeho pověstném konci měl na vítězství. Teprve 27. června v kvalifikaci doběhl třetí za Lateranem a Vronskym, za dobré peníze. To byl zase smolný den Františka Horáka. Peruán se sice probojoval do Velké, ale ostatní čtyři koně ze Zámrsku, Vinning End, Narrator, Ilion a Dessau měli smůlou polepená všechna čtyři kopyta. Nedařilo se. Nedokončil ani jeden z nich. Horák se měl večer dostavit k majiteli stáje na pohovor nebo spíše na koberec. Ale nepřišel. Až ve dnech následujících vyslechl ortel, kterému stejně nemohl uniknout a který mířil k jedinému: střídání straží.

"Cítil jsem to jako křivdu, bylo mi zle. Uprostřed sezóny se přece trenéři nevyhazují. Máš koně rozpracované. Bylo o mně známé, že jsem podzimní trenér, že moji koně později dozrávají, jako Peruán, že jsem vytrvalcem na dlouhé tratě a že mí koně mají nejlepší formu na podzim. To bylo přímo statisticky dokázané. Nic nepomohlo. A doktor to řešil před ostatními zaměstnanci, z toho mi bylo trapně."

V tu chvíli ještě nedostal Horák definitivní výpověď, přišel jen o trenérský post. Mohl zůstat jako asistent své bývalé ženy, se kterou se v září 97. roku rozvedl. "Zůstal jsem tam ještě asi měsíc, ale dál to nešlo. Konfliktů s Lenkou přibývalo. Až to došlo tak daleko, že mi doktor povídá , abych v rámci klidné přípravy Peruána odešel. Udělal bych to stejně sám."

Horák se nevzpouzel, je to slušná povaha, vzdělaný člověk. Trenér s předčasným koncem vždycky musí počítat. Zabalil si a po krátké pardubické přestávce, kde si už dokonce domlouval místo na veterinární správě odjel o dům dál, tentokrát k Václavu Lukovi do Chotouně. Po očku dál sledoval své bývalé svěřence ze Zámrsku. A samozřejmě především Peruána nad pardubickými překážkami.

Na 108. Velkou pardubickou s hromadným pádem na Popkovickém skoku se František jen díval z tribuny. Žádné koně na startu neměl. K pohodě mu ale hodně scházelo. Když se Peruán řítil do cíle a bylo jasné, že zvítězí v toužebně očekávaném dostihu, Horákovi vyhrkly do očí slzy. "Jo, brečel jsem," přiznává i po letech. "Byl jsem naměkko, ale přál jsem mu to. Kdo by nebrečel, když by stál před zlatou bránou a pak to nemohl dotáhnout do cíle? Vím, že už takového koně asi nikdy mít nebudu. Ale co, život jde dál, třeba se ještě někdy povede."

Nikdo nikdy nezměří, jaký podíl měl Horák na Peruánově prvním vítězství. Nějaký určitě. "Jaký? To je otázka. Určitě ten natrénovaný objem se dělá přes zimu, to mu snad zůstalo ode mě. Udělal za mého vedení i kvalifikaci. Pak si Peruána vzal Zdeněk do kopců. To dělá hodně. Já ale tvrdím, že i na rovině se dá kůň připravit. Celý život jsem trénoval na rovinách a taky jsme vyhrávali. Peruánovo první vítězství bych určitě nesnižoval tím, že propadli favorité. Bojoval by o prvenství stejně. Myslím, že by mohl ještě jednou Velkou vyhrát. Roky na něm moc vidět nejsou."

S Lenkou Horákovou, současnou trenérkou Peruána, má František syna Lukáška. "Jezdíme na kole, hrajeme fotbal, snažím se ho učit jezdit na koni," popisuje nejmilejší chvíle v soukromí trenér, který mohl vyhrát Velkou pardubickou. Ale nevyhrál.

V Dostihovém centru v Zámrsku se mají koně hodně dobře. Trenér František Horák vede Dobromysla (jaro 1997)

Trenér MVDr. František Horák vede Peruána v paddocku v Cheltenhamu
na start