Egyptská sfinga
(Portrét jezdce Zdeňka Matysíka)Kolik osudů koní i jezdců, vyzývatelů štěstí a náhod ve Velké pardubické, oko diváka ani nepostřehne? Jako bezvýznamné a chvilkové epizody zapadnou do stínu slavných. Na tribunách teče šampaňské vodopádem, ale někde od lesíka se vrací pomlácený žokej. Bude mít ještě šanci vůbec jen zkusit v tomto dostihu vyhrát?
Jak to bylo tenkrát se sedmiletým Faradem z Agropodniku Dvorce? Zdeněk Matysík, rodák z Bruntálu (29. 4. 1963), ho vedl ve Velké v roce 1993 pro svého tátu, trenéra Metoděje Matysíka. Celá Velká se příliš nepovedla. Nejprve se postaral o vzrušení a následně způsobil pohromu na Taxisu sovětský Dogovor. Po Taxisu pak pokračovala pouhá trojice koní. Na špici celý dostih odvodil pozdější vítěz Rigoletto, sledovaný polokrevným Miki. Několik délek za nimi cválal právě Farad. Když Miki skončil na Velkém anglickém skoku, otevřela se obrovská naděje pro Farada. Na poslední výběhové proutěnce už spolu bojovali jen dva koně - Rigoletto a Farad.
Pár set metrů před cílem. Farad nedoskočí ideálně a pochroumá si nohu. Zdeněk Matysík tuší, že s vítězstvím je amen. Zraněného koně zastaví sto metrů před cílem, sklopí hlavu a zamíří do sedliště. Za pár týdnů za to dostane prestižní cenu, děkovný dopis Českého klubu fair play při Českém olympijském výboru a později i obdobné uznání na mezinárodním fóru v Paříži.
Malá vesnice Dvorce, obyčejný venkovský domek rodiny Matysíkových. Tam Zdeněk jako malý kluk poprvé přivoněl k venkovské hroudě. Dodnes mu vidle ani hrábě nejsou cizím nástrojem a ve stáji se nebojí, že se umaže. "Táta byl vedoucím agrotechnikem na státním statku. Měl pár koní v tréninku. Někdy v šesti letech jsem poprvé vkročil do maštale a hladil koně po hřívě. Občas mě na ně táta posadil. Ve třinácti jsem začal jezdit. Koukal jsem kolem sebe, abych se toho hodně naučil. Otec to pak zkusil jako soukromý trenér."
Zdeněk začínal jezdit dostihy nejprve jako amatér. Na Střední zemědělské technické škole v Krnově složil maturitu a teprve později se profesionalizoval jako jezdec tím, že získal výuční list ve slovenské Šale.
Zdeňkův otec poznal na vlastní kůži ten pocit, když dostihový jezdec míří kolem zlátnoucích topolů na start Velké pardubické. V sedmdesátých letech se šestkrát prosadil mezi nejlepší, ty, co se utkávají v největším dostihu u nás vůbec. Jezdil Riu, doběhla dvanáctá a desátá, s Kantonem byl v roce 1976 šestý, o rok dříve osmý. Také tohle Zdeněk okoukal a kráčel v tátových šlépějích. Nejprve oblékal rajtky ve své domácí stáji.
První dostih odjezdil ve svých šestnácti letech, 13. května 1981 ve slovenském Šamoríně. Byla to rovina v sedle ryzáka Victorio a vybojovali spolu páté místo. O dva měsíce později, 10. července, pak získali v Albertovci první vítězství. O rok později tato dvojice vybojovala tři vítězství a v šampionátu amatérů na rovině obsadil Zdeněk druhé místo za současným předním trenérem a žokejem Allanem Petrlíkem.
V roce 1981 se Zdeněk směle zakousl do překážek. V proutkách startoval poprvé 11. července v Pardubicích a pod ním cválal opět Victorio. Nebyl to začátek z nejšťastnějších. Skončili poslední. Ale nenechali se odradit. Ve steeplechase tato dvojice přišla na start poprvé 16. srpna v Bratislavě a vybojovala páté umístění za výbornými Čahuňou, Valenou, Vichorem a Krakatitem. Na stejné dráze pak byla 27. září druhá za skvělým Giliakem a o týden později opět v Bratislavě šestá.
Zdeňka rázně zavolali muži v zeleném a s dostihy byl na čas konec. Dalšího vítězství - a prvního na rovině - se Zdeněk dočkal až v roce 1987, když v Šamoríně zvítězil s tříletým Juventusem.
Sezóna 1988 skončila bez vítězství. Zdeněk jezdil se žákovskou licencí, ale v následujícím roce už jako profesionál. První vítězství ve steeplechase slavil 9. dubna 1989 na šamořínské dráze v sedle valacha Juventuse.
Následující rok mohou Matysíkovi životopisci považovat za zlomový. Otec a syn měli ve stáji několik velmi dobrých koní a úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Na rovině Zdeněk získal dvě vítězství s mladými nadějemi, ryzáky jménem Video a Victus. S prvně jmenovaným pak v Bratislavě vyhrál dostih přes proutěné překážky s tmavým hnědákem Faradem zvítězil ve dvou steeplechase cross - country v Pardubicích. Prvně se mezi vítěze na pardubické dráze zapsal 23. června 1990. K úspěchům patřilo i druhé místo s černým Liardem ve Velké ceně Bratislavy, za Maďarem Klimschou v sedle Calmana, pátém místo s Faradem v Ceně Váhu, v rámcovém dostihu při jubilejní sté Velké pardubické. V tomto roce se také Zdeněk poprvé postavil na start tohoto legendárního dostihu. Hnědák Flover ale nepatřil k šancovým koním a jejich účinkování skončilo po pádu na Francouzském skoku definitivně dalším pádem na Živém plotu u hangáru.
Rok 1991 byl pro Zdeňka také velice úspěšný. Ke dvěma vítězstvím na proutkách v sedle koní Video a Fortel si s Videem připsal také čtyři vítězství ve steeplechase. Jedno z nich Video dosáhl na pardubické trávě. Velmi dobré výsledky měl i Farad, v Pardubicích třikrát druhý, vždy za skvělými soupeři, jakými byli například Drak, Lumen a v Ceně Labe na 5 000 metrů sovětský Palatin. Ve Velké pardubické doběhl Liard sedmý, za Železníkem, Drakem, Cortézem, Formanem, Rhodé a Makemonem.
V roce 1992 Zdeněk nejprve zvítězil v Bratislavě s napajedelským Vinci, když porazili favorizovaného Fimijana, potom opět u Dunaje s Videem a třetího triumfu dosáhl opět s tímto skvělým ryzákem v Tochovicích, kde porazili výbornou Vinny. Potom však tento nadějný steepler podlehl těžké kolice a Matysíkové tím přišli o nejlepšího koně, jakého dosud měli. Velkou pardubickou Zdeněk v tomto roce s Liardem po pádu na Taxisově příkopu nedokončil.
Následující sezóna nepatří k těm nejblýskavějším. Na rovině Zdeněk získal dvě vítězství, s Victusem a tmavým hnědákem Vird, se kterým si připsal i jedno vítězství na proutkách. Měl však jako na dlani obrovský úspěch ve Velké pardubické, do které vyjel v sedle Farada.
Ve čtyřiadevadesátém roce zvítězil Zdeněk dvakrát v proutkách se svým tříletým Eluxem a dvakrát ve steeplechase pro trenéra Jiřího Suchánka, nejprve na bratislavském Turf gala s hnědákem Emblazonry a potom v Pardubicích s klisnou Spanilá. Ve Velké pardubické dokončili dostih jako dvanáctí.
Zdeňka zlákala vidina slušného výdělku za Šumavou. V německém Gelsenkirchenu se jako pracovní jezdec staral o koně Dragana Iliče, pak přešel k trenéru Altofovi. Jenže doma je doma. A pak se vrátil.
Světoběžník Zdeněk to vzal napříč republikou. Ze severu na jih, k Lednici, do Nového Dvora na jižní Moravě. "Nabídl jsem služby trenérovi Filipu Neubergovi," vzpomíná lakonicky. Tak, jak je zvyklý mluvit. Stručně, možná úsečně, výstižně nebo raději vůbec. Připomíná egyptskou sfingu. Nehne brvou. A hlavně nerad mluví o sobě, o svých životních postojích a plánech. To už musí být, když se náhodou rozpovídá.
Sezóna 1995 byla pro Matysíka hubenou sezónou bez vítězství. Přinesla mu pouze několik umístění s Eluxem a také s Rhodé v kvalifikačním dostihu 26. srpna v Pardubicích, kde vybojovali třetí místo za Čelkarem a Miránem a nechali za sebou výborné koně Unisono, Erudit, Vinny, Hypnos a Lydka. Ve Velké pardubické pak mnoho nechybělo, aby se Zdeněk s Rhodé zapsal do listiny vítězů. Trenér Suchánek klisnu skvěle připravil a ona podala vynikající výkon. Za lesíkem převzala vedení a začala se svým soupeřům vzdalovat. Ještě poslední proutěnku skákala jako první. Tam se však zranila. Podobně jako dva roky předtím Farad. Smolné místo. Rhodé musela zvolnit tempo a přehnalo se přes ní pět soupeřů bojujících o vítězství. Jednoho z nich, Mirána, však dostihová komise diskvalifikovala a tak na Rhodé zbylo alespoň páté místo a 180 tisíc korun.
Dobrodružný život Zdeňka Matysíka pokračoval v zimě pětadevadesátého roku další výpravou za šumavská humna. Po stejných štacích. A Zdeněk se znovu vrátil domů. V následující sezóně jezdil téměř naplno. Ukázalo se, že to byla sezóna klíčová. Odrazový můstek k pozdějším úspěchům. V květnu v Bratislavě získal vítězství ve steeplechase s Eluxem. V červnu litobratřickou stáj opustil jezdec Bezděk a trenér Baráček angažoval Zdeňka. Tak se divákům poprvé v historii představila dvojice Peruán - Matysík. Jedničková cross - country na 3 800 metrů skončila jejich velmi lehkým vítězstvím o sedm délek. Ve Zlatém poháru s Ostlerem vybojovali páté umístění za výbornými Barrow, Sesi, Rudy Coby a Lateranem. Trenér Baráček si mnul dlaně a spojení Matysík - Peruán nadále čím dál tím více důvěřoval. Udělal dobře jako světem protřelý znalec. Vyhráli ještě dvakrát, včetně Ceny Vltavy. Ve Velké pardubické Zdeněk v sedle Balú vybojoval pro trenéra Suchánka šesté umístění, za Cipískem, cizinci Irish Stamp a I´ts A Snip a našimi Kurtem a Lyrikem.
O rok později dal Zdeněk koním vale. Zdálo se, že nadobro. U trenéra Suchánka už nezbyl téměř žádný steeplet a Zdeněk neměl co jezdit. Byla to snaha po lepším zajištění rodiny, co ho přimělo změnit životní styl a začít podnikat ve stavebnictví v Praze a okolí? Těžko říci. On sám si nechává pro sebe vše, co patří k jeho soukromí.
V roce 1998 ale přichází velký Matysíkův jezdecký come - back. Tak by to napsali v anglických dostihových novinách. Mimochodem tam se už na barevné fotografii v listu Racing Post Zdeněk vyjímal, to když v listopadu v sedle Devila zaskakoval v Cheltenhamu.
Začátkem léta zamířil na kraj východočeského Zámrsku za trenérem Františkem Horákem a majitelem jednoho z nejmodernějších hipologických center u nás dr. Václavem Brunou. Místo překážkového jezdce tam po Vladislavu Snitkovském, který za sebou bouchnul dveřmi, nebylo obsazené a z Jižní Moravy čerstvě přestěhovaný Peruán už trpělivě čekal na svého průvodce dalším dostihovým životem. Mezitím ho vodili po Zámrsku jako psa, aby poznal nový domov a zvykl si. Kůň nechtěl moc žrát, byl věrný svému prostřední, které najednou nepoznával a možná mu i chybělo. Ošetřovatelé mu do ovsa nadrobno krájeli mrkev, aby se vůbec nažral. Dobrý měsíc trvala jeho aklimatizace ve východních Čechách, než pochopil, že se nedostal do špatných rukou.
"Peruána jsem znal. Jezdil jsem ho třikrát v šestadevadesátém. Třikrát pode mnou v Pardubicích vyhrál. Trenér František Horák se mě v průběhu sezóny zeptal přímo, zda bych ho znovu nezkusil. Moc práce jsem neměl, jezdil jsem asi čtyři otcovy koně. Vlastně jenom tak, pro zábavu. Nabídku s Peruánem jsem přijal. Domluvili jsme se, že bych si tam v dubnu přišel na Peruána na zkoušku sednout. Šestnáctého - pamatuji si to úplně přesně - jsem se tam poprvé zastavil. Ale to je detail. Někdy od června jsem tam začal pracovat."
Zdeněk v tom roce zaznamenal šest vítězství. Sezóna na překážkách se pro něj jevila velmi slibně. I na novém působišti.
Brunovo úsilí se tehdy zjevně soustřeďovalo na rychlý Peruánův úspěch. S koněm původně počítal pro Vladislava Snitkovského. Majitelské sebevědomí mu dodalo Peruánovo druhé místo ve Sporting Index v Cheltenhamu. O nos za vítězem. "Peruán běžel v Pardubicích někdy koncem května. Tam upadl na Havlově skoku. Pak startoval v kvalifikaci a byl třetí za Lateranem a Vronskym. V srpnu vyhrál dostih na čtyři kilometry, kde Vronskyho porazil. Mezitím trénoval v Zámrsku, vozil jsem ho i na Moravu do kopců. Tam k nám, ke Dvorcům. Před Velkou tam strávil skoro měsíc. Až těch posledních čtrnáct dnů před Pardubicemi byl zase doma. Víte, v Zámrsku není terén pro přípravu překážkových koní nijak zvlášť vhodný. Všechno kolem jsou pole, chybí otevřený terén. Členitost žádná, lesy strašně daleko. Proto ty výlety na Moravu."
Svůj tréninkový plán pro Peruána na Bruntálsku Zdeněk, ledová povaha kamenné egyptské sfingy, pečlivě tají. A chlapsky přiznává, že systém tréninku v horách před ním propracoval ve Světlé Hoře Josef Váňa. "Vezměte si, kterým trenérům a kde koně nejlépe běhají - Holčák, kopce, Baštová, kopce, Váňa, kopce. Překážkoví koně se na rovině tak dobře udělat nedají." Proto i v létě roku 2000 pobýval Peruán dlouhé týdny na severu.
Zdeněk nikdy po úspěchu stájové jedničky Peruána nezapomene zatelefonovat na jižní Moravu a nechat pozdravovat Litobratřické a Pavla Baráčka zvlášť. Ví dobře, že tenhle člověk dal Peruánovi do vínku to nejlepší. Pomalu, postupně, po krůčcích. Přímo s mateřským citem. Peruána šetřil a piplal. Zdeněk, sám držitel trenérské licence, v tom teď ruku v ruce s Lenkou Horákovou může pokračovat.
Peruán doma ve stáji se svým nejbližším
Peruán s novým "pilotem" a kamarádem Zdeňkem Matysíkem při tréninku v Zámrsku
… a v květnu 1998 ve Velké ceně města Pardubice (zcela vlevo)
Majitel mezi čtyřnohými miláčky. Vlevo Peruán, vpravo Ilion. V sedlech jezdecká jednička a trenérka
Peruán před startem Velké ceny města Pardubice 30. května 1998, jak ho v paddocku viděla a nakreslila Naďa Mičánková z Pozlovic
Peruán je dobrý skokan! V srpnu 1998 zvítězil ve dvojkovém krosu cena Karma na 4 300 mwetrů v Pardubicích, ve kterém porazil výborného Yockera
Soustředěný pohled Zdeňka Matysíka. Před ním je první start s Peruánem ve velké pardubické
Konečně! Peruán vítězí ve 108. Velké pardubické před Devilem.
Zdeněk Matysík s dalšími hrdiny 108. Velké pardubické Romanem Tůmou (Devil), Pavlem Složilem (Marketplace), Jaromírem Šafářem (Zilco) a Jurijem Feodosiadijem (Gart)
Zdeněk Matysík hostuje v sedle Devila v listopadu 1998 v The Sporting Index chase v Cheltenhamu. Na snímku zcela vpravo
Velká pardubická 1999. Do cíle je ještě daleko. Peruán na snímku zcela vpravo
Podruhé nejrychlejší
Zdeněk Matysík a jeho poražený soupeř irský žokej Ken Whelan ze sedla koně Risk of Thunder
Majitel mezi čtyřnohými miláčky. Vlevo Peruán, vpravo Ilion. V sedlech jezdecká jednička a trenérka.
Maximální naszení